Taková situace není nic výjimečného: dítě s akutní dyspnoe vyšetří jeden lékař a v dalším průběhu se pacient dostane k jinému lékaři. K dispozici je samozřejmě popis toho, co první vyšetřující viděl. Vidí ale každý lékař to samé?
V jedné fakultní nemocnici v Holandsku postupně natočili na video 27 dětí s akutním hvízdáním, a to před a po podání inhalačních bronchodilatancií. Nahrávky pak posuzovalo devět lékařů. Na škále od 0 do 10 hodnotili hvízdání, prodloužení výdechu, vtahování mezižebří a nadklíčku a rozšiřování chřípí při nádechu. Po dvou týdnech dostali lékaři nahrávky znovu, aby se dal zpracovat nejen rozdíl mezi pohledem jednotlivých lékařů, ale také konzistence hodnocení u každého z lékařů v čase.
Nejmenší rozdíly byly v hodnocení vtahování nadklíčku u stejného lékaře. U dalších položek se shoda zhoršovala a neshoda hodnocení mezi jednotlivými lékaři byla ještě horší. Rozdíly mezi pohledy jednotlivých vyšetřujících byly větší než minimální změna skóre po podání bronchodilatancií. Jinak řečeno, u 2/3 nálezů může být změna skóre po terapii menší než rozdíl mezi pohledy jednotlivých lékařů a tedy než chyba měření a nedá se tedy říci, zda a jak se klinický stav pacienta změnil. Ještě jinak řečeno, z tohoto pohledu je takový popis symptomů bezcenný.
Na jednu stranu obviňujeme moderní medicínu z odosobnění a závislosti na přístrojových metodách. Je-li pacient v péči více lékařů, pak ale nějakou objektivní hodnotu zřetelně potřebujeme.
Bekhof J, Reimink R et al. Large observer variation of clinical assessment of dyspnoeic wheezing children. Arch Dis Child 2015; doi: 10.1136/archdischild-2014-307143