K téhle studii se vracíme proto, že se dostala až do finále soutěže British Medical Journal Awards o nejlepší originální studii roku. Přitom je to studie observační, nikoliv randomizovaná, a studovaná oblast určitě není výzkumem nedotčená – o pozitivním vlivu betablokátorů u pacientů s akutním infarktem myokardu se ví. Proč se tedy studie tak líbila?
Pacienti s CHOPN mají proti běžné populaci vyšší riziko kardiovaskulárních komorbidit, včetně infarktu myokardu. Zároveň je u nich horší přežití, krátkodobé i dlouhodobé. Betablokátory snižují mortalitu nemocných s infarktem myokardu a také riziko dalšího infarktu. Existují data, která podporují užití betablokátorů v takové situaci i u pacientů s CHOPN – první studie se objevila už v roce 1998! Ale přesto se betablokátory používají relativně zřídka. Svoji roli zřejmě hraje zažitá představa, že betablokátory mohou způsobit bronchospasmy a že by se tudíž u nemocných s CHOPN neměly podávat. Jsou lékaři, kteří je budou mít u CHOPN za kontraindikované.
Autoři poslední studie si dali za úkol přispět právě k odpovědi na tuto otázku. Využili dvě elektronické databáze a analyzovali reálná data o léčbě nemocných s prvním infarktem myokardu a existující diagnózou CHOPN. Pacienti, kteří dostali betablokátor, byli mladší, méně často měli v anamnéze hypertenzi, cerebrovaskulární onemocnění, onemocnění periferních tepen, chronické srdeční selhání, dyslipidémii a anginu pectoris. Také měli méně často exacerbace CHOPN a méně často dostávali diuretika. Stadium choroby podle klasifikace GOLD bylo ale u nich podobné jako u pacientů, kteří betablokátor dostali.
Po přepočtu vzhledem k anamnéze kouření, pohlaví a stratifikaci podle věku se potvrdilo, že na tom stran přežití byli podstatně lépe pacienti, kteří dostali betablokátor během hospitalizace nebo před ní. Efekt přetrval, i když analýza vzala v úvahu rozdíly ve věku a výskytu komorbidit. To je důležité, protože primární analýza naznačovala, že betablokátory dostávali o něco zdravější pacienti, což mohlo mít pochopitelně vliv i na celkové přežití.
Z hospitalizovaných pacientů s CHOPN a prvním infarktem dostalo betablokátor jen 38,6 % pacientů. Obavy z nežádoucích účinků se ukazují jako liché a dá se jim předejít (titrací z malých dávek, podáváním kardioselektivních betablokátorů a případným současným podáváním inhalačních betamimetik). Takže by mohli – a asi měli – dostávat betablokátory častěji.
U nás se podobné studie dočkáme, až budeme mít elektronické karty. Než se toho dožijeme (a pokud vůbec), můžeme se spolehnout na výsledky vydařené studie ze země, kde něco podobného k dispozici dávno mají.
Quint JK, Herrett E et al. Effect of β blockers on mortality after myocardial infarction in adults with COPD: population based cohort study of UK electronic healthcare records. BMJ 2013; 347:f6650
Gottlieb SS, McCarter RJ et al. Effect of beta-blockade on mortality among high-risk and low-risk patients after myocardial infarction. N Engl J Med 1998; 339: 489-97
BMJ. BMJ Awards. BMJ [online] 2014 [cit. 23. 3. 2015]. Dostupné z http://thebmjawards.bmj.com/BMJ/media/uploaded/EVBMJ/event_104/Winners%20brochure%20Final%20-%20low%20res%20%281%29.pdf; str. 21